KDS | Poděkování profesorce Margitě Havlíčkové

Na jaře tohoto roku kvůli přetrvávajícím zdravotním problémům bohužel ukončila působení na našem pracovišti doyenka naší katedry, profesorka Margita Havlíčková. Za veškeré její působení jí patří více než velký dík. Vzhledem k tomu, že mnozí znáte paní profesorku jen z jejích posledních přednášek, chci právě při této příležitosti připomenout, co všechno pro nás, pro naše pracoviště i divadelní vědu jako takovou, udělala.

Ze svého aktuálního studia jistě znáte paní profesorku jako entuziastickou přednášející dějin českého divadla, zejména těch starších, se zvláštním zaměřením na nejstarší divadlo ve staroslavném městě Brně. Byla to právě ona, kdo inicioval naši pravidelnou procházku po městě za existujícími i neexistujícími divadelními budovami tohoto hlavního moravského města.

Byla také po čtyři roky, v letech 2013–2017, vedoucí našeho pracoviště.

Nejpodstatnější je její zájem badatelský – společně s Jiřím Štefanidesem a Sylvou Pracnou zahájili před patnácti lety původní archivní výzkum německojazyčného divadla na území Moravy. Zmapovali dosud opomíjené materiály a odhalili neznámé skutečnosti (množství městských divadel, která našli, daleko překročilo jejich očekávání). Vytvořili tak velkou badatelskou výzvu pro několik dalších generací. Kdo dosud nečetl, alespoň zalistujte třídílnou publikací Německojazyčné divadlo na Moravě a ve Slezsku. Pro tento tolik potřebný a ojedinělý výzkum se jí podařilo získat a nadchnout také nemálo studentů, včetně doktorandů – a ti jej teď velmi úspěšně rozvíjejí (můžete po libosti nahlédnout do prací svých starších spolužáků, třeba Miroslava Lukáše nebo Kláry Škrobánkové).

Paní profesorka sama je také živou pamětí oboru a brněnského kulturního dění. Do divadla v Brně soustavně chodila od poloviny 60. let (ano, takže viděla ty legendární inscenace, co už mají své místo v dějinách i státnicových otázkách!) a divadelní vědu studovala od roku 1968, v době, kdy na naší katedře působil ještě její zakladatel Artur Závodský, mezi pedagogy byli Ivo Osolsobě nebo Bořivoj Srba. V téhle době také založila amatérské divadlo Pirám, které mělo velmi vyhraněnou, a v té době provokativní dramaturgii zaměřenou na surrealistické texty. (Kdo by chtěl ještě více nahlédnout do osobních vzpomínek Margity Havlíčkové, může vám pomoci rozhovor Život máme všichni před sebou, Divadelní revue 2018/3.)

V mé vzpomínce se vynořuje ale ještě jiná Havlíčková, tehdy ještě ne profesorka, a nikoliv odbornice na starší divadlo. Jako studenti dramaturgie na Divadelní fakultě JAMU u Bořivoje Srby jsme samozřejmě navštěvovali i přednášky na divadelní vědě, kde tehdy krom Srby působily Eva Stehlíková, a právě Margita Havlíčková. Každý z nich měl svou zásadní roli – tehdejší paní Havlíčková byla ta, kdo neustále něco organizoval – komunikovala se studenty a vůbec se o nás starala. Nevím, jestli to víš, Gito, ale teď už ti to můžu říct: interně jsme ti přezdívali „matka pluku“. Krom toho tehdy bylo zvykem, že jsme na některé přednášky chodili přímo na její původní pracoviště, do Divadelního oddělení Moravského zemského muzea (dnes už bychom se tam nevešli, protože všude jsou archiválie). Tehdy jsme mohli trávit čas mezi loutkami, modely scén a starými plakáty a poslouchat přednášky o divadle španělského zlatého věku nebo celý semestr rozebírat Základní pojmy poetiky Emila Staigera (ano, prof. Havlíčková není jen historik – kdo neznáte, jistě oceníte studii Rovnováha dramatu, rovnováha světa, Svět a divadlo 1992/5). A když jsme dorazili na kolokvium, které trvalo více než dvě hodiny a probrali jsme Staigera opravdu ze všech stran (to už pak nezapomenete, věřte mi), tak jsme zjistili, že krom znalostí je potřeba vypořádat se s pětilitrovou lahví višní v rumu, které paní profesorka dostala darem. Zvládli jsme společnými silami se ctí obojí.

Nedokážu reprodukovat ty historky, které jsi nám vyprávěla – ale můžu dosvědčit, že historka, krátká, vtipná, výstižná – je nejvlastnější přednáškový žánr Margity Havlíčkové, prezentovaný vždy s jistou sebeironickou skepsí a nadhledem. Zaujetí pro historii a historky…

Historky už si budeme muset vyprávět sami, v bádání taky napřít jen svoje vlastní síly… Děkuji, milá Gito a vážená paní profesorko Havlíčková, že jsi probádala cesty…

Za všechny kolegy*ně a studenty*ky

Doc. David Drozd